Skoro bych vás zapomněla informovat o tom, jak vlastně všechno dopadlo s mým pasem, vízy a podobnými věcmi... Člověk by na to skoro zapomněl, zvlášť proto, že se na nějakou dobu všechno uklidnilo. Teď ale potřebujeme zase dokumenty k odjezdu :). A tak jsme zase u tolik oblíbené byrokracie.
Možná si pamatujete mé srdeční výlevy o problémech se získáním víz do Turecka. Celé to vyvrcholilo tím, že jsem odjela bez víz na druhý pas. Potom jsem už jen seděla na letišti ve Vídni, tak dlouho, dokud mi neuletělo letadlo :-). Neptejte se, prostě se opozdil let, potom změnili bránu, potom jsem nikoho neslyšela volat náš let, a tak jsem zůstala na místě s jiným - pozdějším - letem do Istanbulu. Tak jsem si zase jednou pospala na letišti, už v tom mám přece jenom praxi :-). Teď se tomu směju, ale v danou chvíli už to byla jen třešnička na dortu. Přebookovali jsme letenku na ráno, a po krásné noci na lavičce jsem mohla konečně odletět.
Jediné, co mě v Istanbulu uklidnilo, byla přítomnost slunce hned první den. Ten pocit ale velmi rychle vyprchal - další dva měsíce bylo velmi zvláštní počasí, většinou chladné a deštivé. Všichni místní nám to připomínali celé čtyři měsíce. No co. Já si vždycky vyberu ten nejlepší rok na všechno :).
Na škole nám bylo řečeno, že má být výuka v turečtině. Pak jsme obíhali všechny profesory. A sekretářky. A sekretářky profesorů. A sekretářky jiných. Pokud někdy pojedete do Turecka - nezapomeňte sekretářkám něco přivézt. Budou příjemnější. Škoda, že jsem to nevěděla :).
A teď jsme tady zase.
"Mohly bychom dostat výpis známek, než odjedeme?"
"Ano, napište mi na papírek vaše předměty." Nebudu vám popisovat, kolikátý to už je papírek. Došla jsem k závěru, že naše oblíbená sekretářka si myslí, že když napíšeme alespoň něco, tak budeme spokojené. Bohužel, toto jsme my už dávno prokoukly, a je mi jasné, že ten papír akorát tak vyhodí.
"A kdy bychom si tedy mohly vyzvednout ten výpis?"
"Přijďte zítra, teď mám hodně práce."
Fajn. Druhý den znovu. Klasika.
"Dobré ráááno děvčata. Už umíte turecky?" řekne nám sekretářka. Turecky. Jaký smysl pro humor.
"Zkontrolujeme spolu papíry z jednotlivých oddělení." Následuje přehrabávání kupy papírů v jedné složce (vivat 21. století a počítačové záznamy). Má spolubydlící má všechny, kromě volitelného. Mně chybí dva papíry z oddělení.
"Tak to si tam musíte zajít, a říct jim, ať mi to pošlou."
Fajn. S tím jsem počítala.
Oddělení 1: Vejdu do kanceláře, je tam jen sekretář, se kterým už jsem měla nepříjemný rozhovor dříve. Nelíbilo se mu, že chci něco změnit :). Vysvětlím mu svou turečtinou (s angličtinou zde nepočítejme), že potřebuju dokument na studijní. Nechá mě asi 30 minut čekat. Potom zvedne telefon a zavolá naší sekretářce na studijní. Podle toho, kolik negativních slov použil, předpokládám, že je nějaký problém. Řekne to druhé sekretářce, která mezitím došla. Ta už je o něco příjemnější. Znovu volá naší sekretářce na studijní (ano, asi 3 minuty potom). Něco jí vysvětluje a nakonec mi ji předá k telefonu. "Ok, I will arrange your paper." Ještě jí řeknu, že teď hned jdu na to druhé oddělení, tak ať očekává telefonát.
Oddělení 2: Odehrává se prakticky to samé, až na to, že sekretářka je příjemnější a rychlejší.
Celý výstup z tohoto obíhání je: vlastně jsem neudělala nic a ani na jednotlivých odděleních nic nevyřešili. Pouze mě tam naše studijní sekretářka poslala, aby mi následně řekla, že ona to teda zařídí :). Za ty čtyři měsíce jsem si zvykla. Papír nám prý pošle. Někdy :). Tak jsem ji pro jistotu dopředu informovala o tom, že ten papír chci do odjezdu za dva týdny, a že se zase stavím zjistit, co a jak příští týden. Profylakticky.
Někde mezi Indonésií a sekretářkou na studijním se ze mě stal optimista. Věřím, že si ten papír opravdu odvezu :).
