Too long in Istanbul?

Kdy konečně cítíte, že jste někde doma? Nebo že se někde vyznáte? Co potřebujete k tomu, abyste si řekli, že je to "vaše" město? Tady je pár poznámek, které jsem udělala cestou do školy:

• když sami dojdete do školy a ze školy, bez toho, aniž byste se ztratili
• když u cesty do školy můžete poslouchat hudbu :) (a ne stresovat s cestou)
• když poprvé poradíte turistům 
• když už se vám Istanbul nezdá zase tak velký 
• když přestáváte panikařit, pokud sednete na špatný autobus (a když se naučíte, že 55T prostě nejede do nemocnice, i kdybyste na něj nasedli potřetí...)
• když znáte místní kluby a restaurace a trhy a když máte oblíbená místa
• když znáte kódy na operačkách :)
• když víte, že demonstrace v Turecku nevypadají tak, jako v televizi (a že pro vás to většinou znamená jen uzavření oblíbeného klubu)

No, jak vidíte, doprava v Istanbulu je u mě stále velkým tématem :). Ale když už ji trochu zvládám, člověk se hned cítí lépe :).


A zde je krátký výcuc z jednoho skvělého článku, který najdete zde:

http://www.timeoutistanbul.com/en/aroundtown/article/2669/50-signs-youve-been-in-Turkey-too-long

• You’ve forgotten what it means to recycle.
• You no longer hear the honking of car horns.
• You know there is always traffic in Istanbul: the question is whether there is traffic or A LOT of traffic.
• You have learned to accept yogurt as something salty you drink with your food rather than something sweet you eat for dessert.
• You hardly hear it anymore when the mosque issue the call to prayer. Five times a day. Starting at 05.30.
• You know the only way to cross the street is kamikaze-style, with the cars passing just a few centimetres away. Traffic lights? What are those?
• You say "allah allah" to complain or express anger.