Výlet do Kanchanaburi

Město Kanchanaburi se stalo naším dalším výletním cílem se svými asi 50 000 obyvateli. Jeden z důvodů proč tady jezdí turisté je neblaze proslulý most přes řeku Kwai a dále pak dostupnost národního parku Erawan s vodopády, jeskyněmi, opičkami apod. Město je hlavně plné barů přizpůsobených turistům, a překvapivě velkým množstvím Australanů, Holanďanů a Angličanů posedávajících v barech. Jako většina malých městeček ve světě vydělává i Kanchanaburi převážně na turistech..

Pohled směrem na Myanmar (asi 100 km?)

Most přes řeku Kwai je poněkud kontroverzní památkou... ve zkratce: během japonské okupace Thajska (42-43). Japonci chtěli vybudovat Barmskou železnici mezi Thajskem a Burmou (415km), což bylo skoro nereálné vzhledem k terénu a horku. A tak vzali (cca, čísla se liší) 200 000 válečných zajatců, a donutili je dokončit železnici navzdory strašným podmínkám za 16 měsíců (z původního plánu 5let). Právě proto byla nazývána Železnice smrti - při budování zemřelo velké množství zajatců. Roku 45 byl potom most rozbombardován. Teď je ale obnoven, a část železnice se používá (asi 130 km). Most se proslavil knihou P.Boulle, která se inspirovala zprávami o zajatcích a následně filmem (viz dále). 

R. 2013 vznikl ještě nový film (trailer dále). Mimochodem, řeka Kwai je součástí řeky Meklong, původně se ale jmenovala jen Meklong a až nátlakem turistického ruchu tuto řást přejmenovali na "Khwae Yai" (zdroj: wiki). 

Trailer 1: Most přes řeku Kwai:Most přes řeku Kwai

Trailer 2: The Railway Man (2013): The Railway Man

Kontroverzní je most proto, protože přeživší nejsem zrovna nadšení z přívalu turistů a bagatelizace celého příběhu. V Kanchanaburi jsou ale i 2 válečné muzea a hřbitov válečných zajatců. Zajímavý je taky japonský memoriál japonským zajatcům (zdroj: thai).

Národní park Erawan 

Na výlet jsme se vydali ráno z autobusového nádraží poněkud starším autobusem :)

V Erawan parku jsme navštívili vodopády - skládaly se ze 7. "poschodí", nahoru jsme se dostali asi za hodinku. Což dost nekorelovalo s tím co nám řekli thajští známí - tedy, že potřebujeme alespoň 3 hodiny nahoru, a že je to velmi náročné :).

Na každém patře se dalo zastavit i koupat. Ve většině "jezírek" byly "pedikúrové rybičky", akorát tak třikrát větší. Pedikúra byla tedy poněkud drsnější a docela nám trvalo si na ni zvyknout :). Další zajímavosti byly i opičky, které rády kradly jídlo. Asi na pátém patře nás překvapil déšť, a tak jsme asi 30 minut strávili pod skálou :).

bambus

opička

naše nohy ožírané rybičkami :)

Jim Thompson Museum

Jim Thompson, alias hedvábný král, byl původním povoláním architekt, který vstoupil za druhé světové války do Úřadu strategických služeb. Do přímých operací se však již nestačil zapojit, na palubě letadla do Thajska ho zastihla zpráva o japonské kapitulaci. Do země tak přiletěl až dva dny po skončení války [upraveno z: Thompson]. Začal potom obchodovat s hedvábím. Osobitou podobu Thompsonovu hedvábí vtiskla voda z bangkockých vodních kanálů, která vyvolávala zvláštní chemické procesy. Fotit se uvnitř domu bohužel nesmí, tak alespoň několik fotek exteriéru: dům je postavený v thajském stylu, ale vybavení bylo "západní" - od postelí po klasickou kuchyni až po nádoby na víno, čínský porcelán, krásnou jídelnu, odpočívárnu a pracovnu...

Co krom hedvábí Jima Thompsna dělá legendou je také jeho záhadné zmizení - jednoho dnes se vydal na výlet do Malajsie, z kterého se už nikdy nevrátil (r.1967). Paní průvodkyně nám dokonce ukazovala jeho horoskopy, podle kterých bylo vše předpovězeno :). Dneska by měl něco málo přes 100 let, takže třeba ještě žije...

 Výroba hedvábí

"Podle legendy bylo tajemství výroby hedvábí objeveno před 4500 lety, když čínské princezně náhodou upadl hedvábný zámotek náhodou upadl do horkého čaje. Číňané tajemství přísně střežili a jeho vyzrazení bylo trestáno smrtí. Do Evropy se dostalo asi před 1500 lety, když ho dva mnichové propašovali v bambusových holích. Thajské hedvábí bylo považováno za méně kvalitní než čínské, vyznačovalo se však zvláštním leskem." [převzato z: Thompson]

Převážná část přírodního hedvábí se získává z výměšků housenky bource morušového. Housenka tohoto druhu se živí hlavně dubovým listím, vlákno se získává z kokonu po vylíhnutí motýla. Jeden kokon bource morušového obsahuje až 4000 metrů vlákna obaleného a navzájem slepeného sericinem (druh klihu). Sericin změkne v horké vodě, vlákna z 5-6 zámotků se spojí dohromady a při smotávání na viják se chladnoucím sericinem znovu slepují. [převzato z: wikipedia.cz]

Staré město Bangkoku

Grand Palace (Královský palác) a Wat Phra Kaew (Chrám smaragdového Buddhy)

Do roku 1925 zde žili králové, po zákazu absolutní monarchie je ale "Grand Palace" neboli "Phra Borom Maha Ratcha Wang" je používán jen na oficiální sešlosti. Palác není až tak starý, byl dostavěný r. 1882. Palác je rozdělený na vnitřní, střední a vnější komplex. Staré město Bangkoku vlastně vůbec není tak staré, asi 200-250 let, protože se hlavním centrem stalo až po zničení Ayuthayaa Burmou. 

Královský palác

Abych řekla pravdu, ráda bych popsala, které fotky jsou odkud, ale komplex byl tak rozsáhlý, že jsem nestíhala registrovat, kde vlastně jsme :). Trochu tomu přispěl i extrémní thajský přízvuk našich průvodců... takže co se týče historie, více toho vím z wikipedie, než z výletu :). Ale - za to nás prováděl buddhistický mnich :) Sice jsem mu nerozuměla ani slovo, ale asi se mnou chtěl začít filozofickou debatu na téma "proč jsem se stala doktorkou". Vzhledem k tomu, že mi to přeložit ale nevěděla ani thajka z naší skupiny, nechali jsme to tak :).

Celý komplex chrámů a paláce: http://www.bangkok.com/attraction-temple/wat-prakaeo.htm 

Většina budov zachycuje výjevy z života Buddhy, další například Ramayanu (příběh krále Rama a únosu jeho ženy, více zde: Ramayana). Smaragdový Buddha je ve skutečnosti vyrobený z jadeitu. Je "jen" 66 cm vysoký, za to je vyhovetený z jednoho kusu drahokamu - takže drahokam to byl asi celkem velký :). Také je třikrát ročně převlékán (pouze králem) na zimu, léto a období dešťů - viz obrázek. Smaragdový Buddha sám se bohužel fotit nemůže - je to nejposvátnější Buddha Thajska. 

zima-léto-déšť

"Chrámy, jejichž názvy začínají na "Rat-, Racha (čti: rača-), Maha-", byly založeny členy královské rodiny nebo opatrují nesmírně uctívané předměty (před jménem mají často slovo Phra). Takových významných chrámů je v Thajsku kolem 180." (zdroj: wikipedia.org)

Jak poznat, které z sošek jsou lidi a které opice?
Podle bot :) Opice je nenosí. 

Zdobení v komplexu

Výjev z Ramayány - Hanuman

Výjevy z Ramayány

Wat Pho - královský chrám krále Rama I.

Další z klasických zastávek je chrám Wat Pho se svým obrovským ležícím Buddhou "Reclining Buddha" z 16. století. 46 metrů dlouhá a 15metrů široká socha Buddhy, je opravdový oříšek pro fotografy :). "Socha byla zhotovena v 19. století za vlády Ramy III z cihel překrytých lakem, sádrou a plátkovým zlatem. Chodidla jsou ozdobena perleťovými intarziemi se 108 znameními Buddhy." (zdroj: WatPho) 

"Thajci [chrám] stále považují za první zdejší veřejnou univerzitu. Nástěnné malby ve viharnu a v dalších budovách dokládají obrovskou šíři takových vědních oborů, jakými jsou např. zeměpis, jóga, astrologie, literatura, umění a samozřejmě i náboženství. (zdroj: WatPho) 

Vedle Buddhy je také 108 bronzových misek: návštěvníci, kteří vhodí minci do každé získají zvláštní buddhistické zásluhy. V praxi to vypadá tak, že si za nějakých 20 BHT koupíte misku mincí, pak po jedné hážete mince do misek, a za vámi chodí co 10 minut paní, která zase všechny misky vyprázdní :). A tak stále dokola...

 

Anatomie

Patologie

Jóga

Ayutthaya

"Starobylé město Ayutthaya, neboli Phra Nakhon Si Ayutthaya, bylo thajské hlavní město po čtyři století a je jednou z hlavních turistických atrakcí Thajska. Leží na soutoku řek Chao Phraya, Pa Sak a Lopburi. Ty jsou spojeny širokým průplavovým kanálem, který tak z centra města vytváří v podstatě ostrov. Název města pochází ze sanskrtského slova "ayodhya" (nenapadnutelný, nedobytný), což je hlavní město bájné říše a rodiště Ramy - hrdiny indického eposu Ramayana". Barmánci se několikrát pokusili o dobytí města, což se jim, na jaře roku 1767, nakonec povedlo a město bylo téměř srovnáno se zemí.

(zdroj: http://thajsko.com/pruvodce/provincie/ayutthaya/ayutthaya.htm) 

Hned první víkend jsme se rozhodli nestrávit doma, ale vyjet z Bangkoku a vydat se za původním hlavním městem Thajska. Nakonec to byl skvělý výlet, i když začátky byly těžké :).

Podle internetových instrukcí jsme si našli levný autobusový spoj. Všude psali, že stačí vystoupit na konečné metra, dostat se na autobusové nádraží a šup za 1,5 h jste v Ayutthaya. Samozřejmě, to tak lehké nebylo. Konečnou Skyline (takové jejich metro) jsme našli hned - detail byl v počtech východů. Po obou stranách stály autobusy, označené samozřejmě pouze čísly a bez jízdního řádu. A protože autobusy jezdí hlavně místní, ani angličtina nebyla velmi rozšířená. Asi 45 minut jsme tedy zkoušeli hledat autobusové nádraží, které, jak jsme později zjistili podle mapy, je vlastně úplně někde jinde :). Nevadí. Nakonec nás poslali zpět metrem na jinou zastávku, kde jsme už zvládli najít minibusy a konečně se dostat ke starobylým památkám. 

Další věc kterou psali na internetu (zajímavé, kolik různých instrukcí jsme tam našli) bylo, jak je strašně lehké si v městě půjčit kolo za směšné 1,5 eur, a všechny památky objet hezky a levně na kole. Takový byl tedy náš plán. Bohužel ale nepsal nic o tom,co dělat, když vás minibus vyhodí někde uprostřed města, nikde nic, už vůbec ne slavné turistické centrum nebo snad kola samotné :) Taky nepsali nic o tom, že se na vás okamžitě vrhnou řidiči "tuk-tuku" a začnou vám nabízet prohlídky města "za nejlepší cenu". Byli jsme už trochu otrávení z neodpovídajících informací, a tak jsme se nakonec s jedním z taxikářů - "tuktukářů" - dohodli, že nás odveze aspoň k turistickému infocentru a tam uvidíme co dále. Očividně jeho plány na snadný výdělek nedopadly, a tak nás pouze předal jiné taxikářce - ženě. Odvezla nás tedy k turistickému centru, které samozřejmě nebylo nikde blízko, ale po cestě udělala malou zastávku a začala s námi vyjednávat o ceně za kterou by nám ukázala město. Vzhledem k vzdálenosti, kterou jsme ujeli už jenom k turistickému centru jsme po zvážení usmlouvali cenu a vydali se na fascinující cestu tuk-tukem do (doslovně) neznáma. Částečně nás uklidňovalo, že je řidička žena i s jejím psíkem (ne přítulným,vyzkoušela jsem to :).

Nakonec jsme na celém okruhu strávily asi 4,5 h. Rozhodně jsme se shodli na tom, že nechápeme, jak toto jezdí lidé na kole - respektive pochybujeme, že viděli všechny chrámy a tolik památek jako my. Jízdu jsme nakonec určitě nelitovali, protože v tom horku, jsme byli ráda, že jsme výlet zvládli vůbec bez hypovolemického šoku :) 

1. Wat Yai Chai Monghkon: budhistický klášter vybudovaný 1357 za vlády krále Ramathibodi I. Klášter byl ve své době centrum vzdělávání i královských potomků.

2. Wat Maha That 
"V roce 1767 zničil tento chrám požár. V ruinách tohoto chrámu nalezneme světoznámou hlavu Buddhy, která je prorostlá kořeny stromu, který ji postupně zvedá do výše. Před lety byla z poloviny pohřbena v zemi, dnes již je několik desítek centimetrů nad zemí a stále se zvedá." (zdroj: http://www.mahalo.cz/thajsko/destinace-thajska/ayutthaya.html)

3. Wat Phra Si Sanphet: Chrám byl považován za královský klášter a ani mnichové tam neměli povolený vstup - klášter sloužil pouze na speciální královské ceremonie. Za krále Ramathibodi II. postavili obrovskou ležící sochu Buddhy, která je z 143 kg zlata a měří 16 m, opět byl ale zničen Burmskými vojsky a roztaven.

4. Wat Phu khao Thong: Klášter na Zlaté hoře (Monastery of Golden Mount) byl postavený 1395. Uvnitř je i malá svatyně, nevhodná pro klaustrofobiky :)

5. Wat Lokayasutharma: 37 m dlouhý, 8 m vysoký ležící Buddha "Reclining Buddha"

6. Wat Chaiwatthanaram: postaven 1630 jako memoriál královské matce, v Khmerském stylu, který byl v té době populární. "The big "Prang Prathan" that stands in the centre symbolizes the mountain Meru, which consists the central axis of the traditional world. Around it lie the four continents (the four small Prangs) that swim in the four directions in the world sea. On one of the continents, the Chomphutawip, the humans live." (zdroj: wikipedia.com)

PS: Ostatní fotky jsou na facebooku, z důvodu OCD a neschopnosti tohoto blogu publikovat fotky tak jak chci já :)

Thajské menu

Po dnešní zkušenosti jsem se rozhodla věnovat jeden článek i thajským specialitám :).

Bohužel pro Thajce musím ale konstatovat, že thajská kuchyně není pro mě. Kurz vaření si nakonec teda asi nedám :)

V Indonésii jsem si už vyzkoušela všelijaké kombinace nudlí, rýže a kuřete. V Thajsku přibyla i novinka - vepřové a hlavně spousta krevet. Ne úplně můj šálek kávy. Hygienické standardy taky nejsou zrovna jejich silnou stránkou - člověk by řekl, že po půl roce v Turecku budu zvyklá na kde co. Když si ale vzpomenu na krásně vykostěné masíčko, které nám v rukavicích dával na talíř majitel pojízdného stánku v Istanbulu, a pak si vybavím dnešní oběd v nákupním centru se 4 šváby, které jsem u jídla viděla proběhnout... no, Thajsko zatím, co se jídla týče, prohrává. 

 Mé první thajské jídlo nebylo nejhorší. V malém thajském bistru jsem se naučila, že když řeknete, že chcete "soup" (polévku), resp. jídlo ve stylu soup, donesou vám původně "suché" jídlo zalité vývarem. Co už bylo horší byly kousky vepřového masa, které běžně krájí i s kůží a v kterém nechávají všechny chrupky, tuk apod. věci. Nic pro evropana. 

 Mé druhé jídlo, na které jsem šla pro jistotu do restaurace v obchodním centru, byly smažené nudle, s kuřecím masem. Opět - kuřecí jsou tu většinou jenom čtvrtky nebo stehna, naše klasické prsa tu najdete pouze jako "steak", který stojí 2,5x více než běžné thajské jídla. Myslela jsem si, že ty smažené nudle se nějak v omáčce "rozmočí", ale ne, takže se dost divně jedly :). Omáčka samozřejmě super spicy (na evropské poměry :). Takže jsem zase skončila u čínských nudlí z obchodu na intráku. 

Po prvních dvou zkušenost nastal konečně pracovní týden a tak jsme mohli ochutnat jídlo z místní "kantýny" - respektive z toho, čemu tady říkají studentská kantýna. Jsou to takové stánky venku před intráky :) Ale jídlo tam bylo dobré. Když jste se nedívali na jeho přípravu, a ignorovali vajíčka a ostatní suroviny v tom dusnu venku... chuť byla dobrá. 

Co se týká národních jídel, abych řekla pravdu, jejich názvy a rozpoznání jsou pro mě dost dost náročné ;). Tady je ukázka toho, co jsme jedli na typickém thajském obědě: Polévka byla sladkokyselá a bílá, jakoby mléčná. Celkem se dala, ale nic co bych chtěla znovu. Potom "butter fish" - máslová ryba s ananasem, Pataya - takový mix rýže s krevetaci, jejich oblíbené jídlo, kari s rýží, a tak. Když to nebylo moc kořeněné, dalo se to :)

Abych se ale vrátila k těm švábům :) Dneska jsme jedli v obchodním centru. Jídlo vypadalo obstojně, no žaludek měl chvíli problém, zvlášť po tom, co jsem viděla ty 4 roztomilé broučky na zemi a u jídla. V obchodním centru, ano. Poučení: raději nechci vidět kuchyně v restauracích :) Z ničeho mi zatím nijak zle nebylo :) Ale co není, může být.

Jednu věc musím ale pochválit, a to jsou dezerty. Kávička a mrkvový dortík v klasickém evropském stylu vyhrává :). A jejich tradiční toast politý sladkým mlékem (ve stylu Salko) i když s divným pudingem taky vede! A co vede úplně nejvíc, je zatím ovoce Mangosteen - Královna Thajska :) Nepopsatelná chuť připomínající sladké hrozno :) Ale o tropickém ovoci zase jindy. 

Další pochoutky budu objevovat na severu a jihu Thajska již brzy :)

Byrokracie forever

Skoro bych vás zapomněla informovat o tom, jak vlastně všechno dopadlo s mým pasem, vízy a podobnými věcmi... Člověk by na to skoro zapomněl, zvlášť proto, že se na nějakou dobu všechno uklidnilo. Teď ale potřebujeme zase dokumenty k odjezdu :). A tak jsme zase u tolik oblíbené byrokracie. 

Možná si pamatujete mé srdeční výlevy o problémech se získáním víz do Turecka. Celé to vyvrcholilo tím, že jsem odjela bez víz na druhý pas. Potom jsem už jen seděla na letišti ve Vídni, tak dlouho, dokud mi neuletělo letadlo :-). Neptejte se, prostě se opozdil let, potom změnili bránu, potom jsem nikoho neslyšela volat náš let, a tak jsem zůstala na místě s jiným - pozdějším - letem do Istanbulu. Tak jsem si zase jednou pospala na letišti, už v tom mám přece jenom praxi :-). Teď se tomu směju, ale v danou chvíli už to byla jen třešnička na dortu. Přebookovali jsme letenku na ráno, a po krásné noci na lavičce jsem mohla konečně odletět. 

Jediné, co mě v Istanbulu uklidnilo, byla přítomnost slunce hned první den. Ten pocit ale velmi rychle vyprchal - další dva měsíce bylo velmi zvláštní počasí, většinou chladné a deštivé. Všichni místní nám to připomínali celé čtyři měsíce. No co. Já si vždycky vyberu ten nejlepší rok na všechno :). 

Na škole nám bylo řečeno, že má být výuka v turečtině. Pak jsme obíhali všechny profesory. A sekretářky. A sekretářky profesorů. A sekretářky jiných. Pokud někdy pojedete do Turecka - nezapomeňte sekretářkám něco přivézt. Budou příjemnější. Škoda, že jsem to nevěděla :). 

A teď jsme tady zase. 

"Mohly bychom dostat výpis známek, než odjedeme?"

"Ano, napište mi na papírek vaše předměty." Nebudu vám popisovat, kolikátý to už je papírek. Došla jsem k závěru, že naše oblíbená sekretářka si myslí, že když napíšeme alespoň něco, tak budeme spokojené. Bohužel, toto jsme my už dávno prokoukly, a je mi jasné, že ten papír akorát tak vyhodí. 

"A kdy bychom si tedy mohly vyzvednout ten výpis?"

"Přijďte zítra, teď mám hodně práce."

Fajn. Druhý den znovu. Klasika.

"Dobré ráááno děvčata. Už umíte turecky?" řekne nám sekretářka. Turecky. Jaký smysl pro humor.

"Zkontrolujeme spolu papíry z jednotlivých oddělení." Následuje přehrabávání kupy papírů v jedné složce (vivat 21. století a počítačové záznamy). Má spolubydlící má všechny, kromě volitelného. Mně chybí dva papíry z oddělení. 

"Tak to si tam musíte zajít, a říct jim, ať mi to pošlou." 

Fajn. S tím jsem počítala. 

Oddělení 1: Vejdu do kanceláře, je tam jen sekretář, se kterým už jsem měla nepříjemný rozhovor dříve. Nelíbilo se mu, že chci něco změnit :). Vysvětlím mu svou turečtinou (s angličtinou zde nepočítejme), že potřebuju dokument na studijní. Nechá mě asi 30 minut čekat. Potom zvedne telefon a zavolá naší sekretářce na studijní. Podle toho, kolik negativních slov použil, předpokládám, že je nějaký problém. Řekne to druhé sekretářce, která mezitím došla. Ta už je o něco příjemnější. Znovu volá naší sekretářce na studijní (ano, asi 3 minuty potom). Něco jí vysvětluje a nakonec mi ji předá k telefonu. "Ok, I will arrange your paper." Ještě jí řeknu, že teď hned jdu na to druhé oddělení, tak ať očekává telefonát.

Oddělení 2: Odehrává se prakticky to samé, až na to, že sekretářka je příjemnější a rychlejší. 

Celý výstup z tohoto obíhání je: vlastně jsem neudělala nic a ani na jednotlivých odděleních nic nevyřešili. Pouze mě tam naše studijní sekretářka poslala, aby mi následně řekla, že ona to teda zařídí :). Za ty čtyři měsíce jsem si zvykla. Papír nám prý pošle. Někdy :). Tak jsem ji pro jistotu dopředu informovala o tom, že ten papír chci do odjezdu za dva týdny, a že se zase stavím zjistit, co a jak příští týden. Profylakticky. 

Někde mezi Indonésií a sekretářkou na studijním se ze mě stal optimista. Věřím, že si ten papír opravdu odvezu :).

Istanbulský studentský kongres 2014

Zúčastnila jsem se studentského vědeckého kongresu v Istanbulu pořádaného OBAK - studentskou organizací Istanbulských mediků. Kongres se konal v nemocnici, kde praxuji, navíc v době, kdy jsem v Istanbulu, takže žádné velké rozhodování nebylo potřeba :-). Celá akce trvala tři dny a mohli jste na ní shlédnout cca 40 prezentací studentských prací a několik přednášek profesorů. Já jsem účastnila pouze jako pasivní účastník :-). Přikládám tedy pár fotek na ukázku: 

IMSSC 2014 

 Večeře na lodi

 Přednáška doktora z MSF

Social program... :) 

Zvuky Kasimpaşi

Náš pobyt se blíží ke konci a tak jsme se jedné bezesné noci sentimentálně zaposlouchaly do šílených zvuků linoucích se ulicemi Kasimpasi, kde bydlíme. 

Začněme zvířaty. Vrabci a racci - to je základ. Není to ale tak jednoduché - racci mají své zvláštní rituály, které jsme ještě zcela neodhalily. Potom jsou tu samozřejmě kočky. Ty jsou po celém Istanbulu, jejich znakem a pýchou. Kdo jste někdy bydleli s kočkami, je vám jasné, co všechno se v noci děje na ulici. Na ukázku posílám krátké video, které vše důkladně vysvětluje :-). Psi jsou trochu tišší, většinou jen nahánějí motorky :-). 

Dopravní prostředky tady jezdí stále, je jedno, jestli je víkend nebo tři ráno. Ideálně kolem čtvrté tu přijede nějaký chytrý Istanbulčan na motorce, předvést svého super rychlého choppera. Vtipné je, že Istanbul stojí na 7 pahorcích a kdo tady někdy byl, chápe, že v takové čtvrti jako Kasimpasa se opravdu nedá velmi jezdit. Turkům to ale nevadí, jezdí i tak do protisměru, do jednosměrek a do nejužších uliček - samozřejmě v nejvyšší rychlosti a bez blinkru :-).

Dětičky. Dětičky v Istanbulu, to je kapitola sama pro sebe. Po mé praxi na pediatrii jsem postřehla spoustu věcí o dětech v Turecku - hlavně nosí všechny několik vrstev i v největším horku a nemají žádnou večerku :). Přímo před okny máme dětské hřiště. Malí Turci zejména často rádi šplhají po všem, co se dá, rádi křičí, a po schodech chodí jako sloni. Pokud chcete namítnout, že se takto chovají všechny děti, tak to vynásobte desíti a dostanete přibližný obrázek o Tureckých dětech. Noční klid tady samozřejmě nevedou. 

Potom tu máme zatím nejlepší známý způsob teleportace věcí z obchodu přímo k vám domů. To se prostě přiváže košík na šňůrku a spustí se dolů, kde je už připravený nákup z blízkého obchodu (rozuměj: 10 metrů) a při spouštěcím manévru nezapomenou ani několikrát odřít naše okno. Předpokládáme, že to dělají proto, aby nás ochránili, kdybychom třeba usnuli při požáru (nebo tak něco). Má to ale i svou pozitivní stránku, a to, že náš domácí mazlíček Boncuk je vždy plně připravena nás před košíkem ochránit přilepením svého nosu k oknu a následným mňaučením. 

Samozřejmě nesmíme zapomenout na naše sousedy, kteří pravděpodobně vlastní 5 malých slonů, také jednu vrtačku a velmi velký balvan, který si každý den kutálejí, asi aby vyrovnali podlahu. 

Uzavřeme to prodavači - jednak tady jezdí auto s oblíbeným nápojem Ayran. Jeho znělka je natolik chytlavá, že mě až mrzí, že jsem ji nenašla na youtube. Dále máme sběrače kovu a starých domácích spotřebičů, kteří mají pocit, že lidé vyhazují kov každé 2 hodiny. A nakonec ještě klasičtí prodavači zeleniny, ovoce a podobných. 

Jo, a ještě se tu pětkrát denně modlí. :) 

This is not for UFO

Tak jsme zase jednou zažily veselý den s tureckými opraváři :).

Přišli dvaja ujovia, které zavolala naše domácí, protože ji včera vyděsil jeden z mnoha výpadků elektřiny. Nejdřív si prohlíželi všechny naše spotřebiče, taky si zkusili čichnout k fénu a zapnout žehličku na vlasy. Nedbali našich anglicko-tureckých rad, že problém je asi v prodlužovačce a jejich divném mini topení. A následně vše završili šťouráním se šroubovákem v zásuvce.

Nejdřív to zkusili i bez vypnutých pojistek. Což mě donutilo přemýšlet nad tím, jak se vlastně zachraňují lidé zasažení elektrickým proudem. No už bych se měla doučit to soudní lékařství :). Očividně se oba dost bavili a naše domácí akorát chudák uskakovala a bála se, že někoho něco kopne. Pak ještě trochu poklepali kladivem do stěny a představili nám své závěry větou: „Toto [ukazujíc na zásuvku] není na ufo. Rozumíte?” 

Po chvíli jsme pochopili, že “ufem” nazývají jejich mini topení. Jo, a abych nezapomněla – včera nám někdo nakřápl okno (určitě nějaké milé turecké dětičky, které tak rády křičí pod našimi okny), a tak to ujovia zalepili lepící páskou.