Thajské menu

Po dnešní zkušenosti jsem se rozhodla věnovat jeden článek i thajským specialitám :).

Bohužel pro Thajce musím ale konstatovat, že thajská kuchyně není pro mě. Kurz vaření si nakonec teda asi nedám :)

V Indonésii jsem si už vyzkoušela všelijaké kombinace nudlí, rýže a kuřete. V Thajsku přibyla i novinka - vepřové a hlavně spousta krevet. Ne úplně můj šálek kávy. Hygienické standardy taky nejsou zrovna jejich silnou stránkou - člověk by řekl, že po půl roce v Turecku budu zvyklá na kde co. Když si ale vzpomenu na krásně vykostěné masíčko, které nám v rukavicích dával na talíř majitel pojízdného stánku v Istanbulu, a pak si vybavím dnešní oběd v nákupním centru se 4 šváby, které jsem u jídla viděla proběhnout... no, Thajsko zatím, co se jídla týče, prohrává. 

 Mé první thajské jídlo nebylo nejhorší. V malém thajském bistru jsem se naučila, že když řeknete, že chcete "soup" (polévku), resp. jídlo ve stylu soup, donesou vám původně "suché" jídlo zalité vývarem. Co už bylo horší byly kousky vepřového masa, které běžně krájí i s kůží a v kterém nechávají všechny chrupky, tuk apod. věci. Nic pro evropana. 

 Mé druhé jídlo, na které jsem šla pro jistotu do restaurace v obchodním centru, byly smažené nudle, s kuřecím masem. Opět - kuřecí jsou tu většinou jenom čtvrtky nebo stehna, naše klasické prsa tu najdete pouze jako "steak", který stojí 2,5x více než běžné thajské jídla. Myslela jsem si, že ty smažené nudle se nějak v omáčce "rozmočí", ale ne, takže se dost divně jedly :). Omáčka samozřejmě super spicy (na evropské poměry :). Takže jsem zase skončila u čínských nudlí z obchodu na intráku. 

Po prvních dvou zkušenost nastal konečně pracovní týden a tak jsme mohli ochutnat jídlo z místní "kantýny" - respektive z toho, čemu tady říkají studentská kantýna. Jsou to takové stánky venku před intráky :) Ale jídlo tam bylo dobré. Když jste se nedívali na jeho přípravu, a ignorovali vajíčka a ostatní suroviny v tom dusnu venku... chuť byla dobrá. 

Co se týká národních jídel, abych řekla pravdu, jejich názvy a rozpoznání jsou pro mě dost dost náročné ;). Tady je ukázka toho, co jsme jedli na typickém thajském obědě: Polévka byla sladkokyselá a bílá, jakoby mléčná. Celkem se dala, ale nic co bych chtěla znovu. Potom "butter fish" - máslová ryba s ananasem, Pataya - takový mix rýže s krevetaci, jejich oblíbené jídlo, kari s rýží, a tak. Když to nebylo moc kořeněné, dalo se to :)

Abych se ale vrátila k těm švábům :) Dneska jsme jedli v obchodním centru. Jídlo vypadalo obstojně, no žaludek měl chvíli problém, zvlášť po tom, co jsem viděla ty 4 roztomilé broučky na zemi a u jídla. V obchodním centru, ano. Poučení: raději nechci vidět kuchyně v restauracích :) Z ničeho mi zatím nijak zle nebylo :) Ale co není, může být.

Jednu věc musím ale pochválit, a to jsou dezerty. Kávička a mrkvový dortík v klasickém evropském stylu vyhrává :). A jejich tradiční toast politý sladkým mlékem (ve stylu Salko) i když s divným pudingem taky vede! A co vede úplně nejvíc, je zatím ovoce Mangosteen - Královna Thajska :) Nepopsatelná chuť připomínající sladké hrozno :) Ale o tropickém ovoci zase jindy. 

Další pochoutky budu objevovat na severu a jihu Thajska již brzy :)

Byrokracie forever

Skoro bych vás zapomněla informovat o tom, jak vlastně všechno dopadlo s mým pasem, vízy a podobnými věcmi... Člověk by na to skoro zapomněl, zvlášť proto, že se na nějakou dobu všechno uklidnilo. Teď ale potřebujeme zase dokumenty k odjezdu :). A tak jsme zase u tolik oblíbené byrokracie. 

Možná si pamatujete mé srdeční výlevy o problémech se získáním víz do Turecka. Celé to vyvrcholilo tím, že jsem odjela bez víz na druhý pas. Potom jsem už jen seděla na letišti ve Vídni, tak dlouho, dokud mi neuletělo letadlo :-). Neptejte se, prostě se opozdil let, potom změnili bránu, potom jsem nikoho neslyšela volat náš let, a tak jsem zůstala na místě s jiným - pozdějším - letem do Istanbulu. Tak jsem si zase jednou pospala na letišti, už v tom mám přece jenom praxi :-). Teď se tomu směju, ale v danou chvíli už to byla jen třešnička na dortu. Přebookovali jsme letenku na ráno, a po krásné noci na lavičce jsem mohla konečně odletět. 

Jediné, co mě v Istanbulu uklidnilo, byla přítomnost slunce hned první den. Ten pocit ale velmi rychle vyprchal - další dva měsíce bylo velmi zvláštní počasí, většinou chladné a deštivé. Všichni místní nám to připomínali celé čtyři měsíce. No co. Já si vždycky vyberu ten nejlepší rok na všechno :). 

Na škole nám bylo řečeno, že má být výuka v turečtině. Pak jsme obíhali všechny profesory. A sekretářky. A sekretářky profesorů. A sekretářky jiných. Pokud někdy pojedete do Turecka - nezapomeňte sekretářkám něco přivézt. Budou příjemnější. Škoda, že jsem to nevěděla :). 

A teď jsme tady zase. 

"Mohly bychom dostat výpis známek, než odjedeme?"

"Ano, napište mi na papírek vaše předměty." Nebudu vám popisovat, kolikátý to už je papírek. Došla jsem k závěru, že naše oblíbená sekretářka si myslí, že když napíšeme alespoň něco, tak budeme spokojené. Bohužel, toto jsme my už dávno prokoukly, a je mi jasné, že ten papír akorát tak vyhodí. 

"A kdy bychom si tedy mohly vyzvednout ten výpis?"

"Přijďte zítra, teď mám hodně práce."

Fajn. Druhý den znovu. Klasika.

"Dobré ráááno děvčata. Už umíte turecky?" řekne nám sekretářka. Turecky. Jaký smysl pro humor.

"Zkontrolujeme spolu papíry z jednotlivých oddělení." Následuje přehrabávání kupy papírů v jedné složce (vivat 21. století a počítačové záznamy). Má spolubydlící má všechny, kromě volitelného. Mně chybí dva papíry z oddělení. 

"Tak to si tam musíte zajít, a říct jim, ať mi to pošlou." 

Fajn. S tím jsem počítala. 

Oddělení 1: Vejdu do kanceláře, je tam jen sekretář, se kterým už jsem měla nepříjemný rozhovor dříve. Nelíbilo se mu, že chci něco změnit :). Vysvětlím mu svou turečtinou (s angličtinou zde nepočítejme), že potřebuju dokument na studijní. Nechá mě asi 30 minut čekat. Potom zvedne telefon a zavolá naší sekretářce na studijní. Podle toho, kolik negativních slov použil, předpokládám, že je nějaký problém. Řekne to druhé sekretářce, která mezitím došla. Ta už je o něco příjemnější. Znovu volá naší sekretářce na studijní (ano, asi 3 minuty potom). Něco jí vysvětluje a nakonec mi ji předá k telefonu. "Ok, I will arrange your paper." Ještě jí řeknu, že teď hned jdu na to druhé oddělení, tak ať očekává telefonát.

Oddělení 2: Odehrává se prakticky to samé, až na to, že sekretářka je příjemnější a rychlejší. 

Celý výstup z tohoto obíhání je: vlastně jsem neudělala nic a ani na jednotlivých odděleních nic nevyřešili. Pouze mě tam naše studijní sekretářka poslala, aby mi následně řekla, že ona to teda zařídí :). Za ty čtyři měsíce jsem si zvykla. Papír nám prý pošle. Někdy :). Tak jsem ji pro jistotu dopředu informovala o tom, že ten papír chci do odjezdu za dva týdny, a že se zase stavím zjistit, co a jak příští týden. Profylakticky. 

Někde mezi Indonésií a sekretářkou na studijním se ze mě stal optimista. Věřím, že si ten papír opravdu odvezu :).

Istanbulský studentský kongres 2014

Zúčastnila jsem se studentského vědeckého kongresu v Istanbulu pořádaného OBAK - studentskou organizací Istanbulských mediků. Kongres se konal v nemocnici, kde praxuji, navíc v době, kdy jsem v Istanbulu, takže žádné velké rozhodování nebylo potřeba :-). Celá akce trvala tři dny a mohli jste na ní shlédnout cca 40 prezentací studentských prací a několik přednášek profesorů. Já jsem účastnila pouze jako pasivní účastník :-). Přikládám tedy pár fotek na ukázku: 

IMSSC 2014 

 Večeře na lodi

 Přednáška doktora z MSF

Social program... :) 

Zvuky Kasimpaşi

Náš pobyt se blíží ke konci a tak jsme se jedné bezesné noci sentimentálně zaposlouchaly do šílených zvuků linoucích se ulicemi Kasimpasi, kde bydlíme. 

Začněme zvířaty. Vrabci a racci - to je základ. Není to ale tak jednoduché - racci mají své zvláštní rituály, které jsme ještě zcela neodhalily. Potom jsou tu samozřejmě kočky. Ty jsou po celém Istanbulu, jejich znakem a pýchou. Kdo jste někdy bydleli s kočkami, je vám jasné, co všechno se v noci děje na ulici. Na ukázku posílám krátké video, které vše důkladně vysvětluje :-). Psi jsou trochu tišší, většinou jen nahánějí motorky :-). 

Dopravní prostředky tady jezdí stále, je jedno, jestli je víkend nebo tři ráno. Ideálně kolem čtvrté tu přijede nějaký chytrý Istanbulčan na motorce, předvést svého super rychlého choppera. Vtipné je, že Istanbul stojí na 7 pahorcích a kdo tady někdy byl, chápe, že v takové čtvrti jako Kasimpasa se opravdu nedá velmi jezdit. Turkům to ale nevadí, jezdí i tak do protisměru, do jednosměrek a do nejužších uliček - samozřejmě v nejvyšší rychlosti a bez blinkru :-).

Dětičky. Dětičky v Istanbulu, to je kapitola sama pro sebe. Po mé praxi na pediatrii jsem postřehla spoustu věcí o dětech v Turecku - hlavně nosí všechny několik vrstev i v největším horku a nemají žádnou večerku :). Přímo před okny máme dětské hřiště. Malí Turci zejména často rádi šplhají po všem, co se dá, rádi křičí, a po schodech chodí jako sloni. Pokud chcete namítnout, že se takto chovají všechny děti, tak to vynásobte desíti a dostanete přibližný obrázek o Tureckých dětech. Noční klid tady samozřejmě nevedou. 

Potom tu máme zatím nejlepší známý způsob teleportace věcí z obchodu přímo k vám domů. To se prostě přiváže košík na šňůrku a spustí se dolů, kde je už připravený nákup z blízkého obchodu (rozuměj: 10 metrů) a při spouštěcím manévru nezapomenou ani několikrát odřít naše okno. Předpokládáme, že to dělají proto, aby nás ochránili, kdybychom třeba usnuli při požáru (nebo tak něco). Má to ale i svou pozitivní stránku, a to, že náš domácí mazlíček Boncuk je vždy plně připravena nás před košíkem ochránit přilepením svého nosu k oknu a následným mňaučením. 

Samozřejmě nesmíme zapomenout na naše sousedy, kteří pravděpodobně vlastní 5 malých slonů, také jednu vrtačku a velmi velký balvan, který si každý den kutálejí, asi aby vyrovnali podlahu. 

Uzavřeme to prodavači - jednak tady jezdí auto s oblíbeným nápojem Ayran. Jeho znělka je natolik chytlavá, že mě až mrzí, že jsem ji nenašla na youtube. Dále máme sběrače kovu a starých domácích spotřebičů, kteří mají pocit, že lidé vyhazují kov každé 2 hodiny. A nakonec ještě klasičtí prodavači zeleniny, ovoce a podobných. 

Jo, a ještě se tu pětkrát denně modlí. :) 

This is not for UFO

Tak jsme zase jednou zažily veselý den s tureckými opraváři :).

Přišli dvaja ujovia, které zavolala naše domácí, protože ji včera vyděsil jeden z mnoha výpadků elektřiny. Nejdřív si prohlíželi všechny naše spotřebiče, taky si zkusili čichnout k fénu a zapnout žehličku na vlasy. Nedbali našich anglicko-tureckých rad, že problém je asi v prodlužovačce a jejich divném mini topení. A následně vše završili šťouráním se šroubovákem v zásuvce.

Nejdřív to zkusili i bez vypnutých pojistek. Což mě donutilo přemýšlet nad tím, jak se vlastně zachraňují lidé zasažení elektrickým proudem. No už bych se měla doučit to soudní lékařství :). Očividně se oba dost bavili a naše domácí akorát chudák uskakovala a bála se, že někoho něco kopne. Pak ještě trochu poklepali kladivem do stěny a představili nám své závěry větou: „Toto [ukazujíc na zásuvku] není na ufo. Rozumíte?” 

Po chvíli jsme pochopili, že “ufem” nazývají jejich mini topení. Jo, a abych nezapomněla – včera nám někdo nakřápl okno (určitě nějaké milé turecké dětičky, které tak rády křičí pod našimi okny), a tak to ujovia zalepili lepící páskou. 

Asie - Üsküdar a Kadikoy

Jedna jízda lodí a jste v Asii. Nebo taky jedna jízda metrem - tím podmořským jsem ale ještě nejela. Pravdou je to, co se říká - i přes to, že je to asijská strana města, je tak nějak více "evropská". 

Výhled z Asijské strany

Západ slunce

Výhled z lodi

čtvrť Moda

Nejlepší wafle :)

Procházka 

Umělecká :P

Velký bazar a Egyptský bazar

Turecko je země bazarů. A smlouvání mají Turci v krvi. Když jsem se o to ale pokoušela já, odpovědí mi bylo neustálé "Allah, Allah" [hala-hala] jakožto pohoršení nad tím, jak bych za jejich krásné moruše/jahody/rajčata mohla chtít dát snad ještě méně. Musím ale uznat, že většinou jsou už i na trzích celkem zaběhané ceny a prodejci se naučili, že evropské spotřebitele vyjednáváním a hlasitým hašteřením spíše vyděsí. A tak naši milí, stokrát navonění Turci vymysleli novou strategii: zaměřili se na krásu evropských žen :) A všude tedy uslyšíte fráze jako: "hey, sexy lady" a "hello, georgeous". Zde je hitpadára zatím nejlepších:

• Hello, Spice Girls? Aneb o důležitosti čárek ve větách :o)
• Slovakia? That is my favorite country! Velká většina z nich samozřejmě ani netuší, kde by Slovensko nebo Česko hledali, a v lepších případech ví, že existovalo Československo.
• Hello gorgeous! Can I help you spend some money?

Grand Bazzar: Kapali Carsi

- 17 vstupních bran, 4500 obchodníků, 32 000 m čtverečních

- uprostřed se nachází nejstarší část bazaru a můžete taky natrefit na jeden ze stovek stánků okolo, pokud se vám podaří z bazaru vyjít...

- hello, HELLOOO, yes plíííííz... 

- původně postavený 1455/6

Egyptský bazar: Misir Carsisi

- všechno koření až po léčivé bylinky

- sýry a salámy všeho druhu

- upřímně na mě zapůsobil o dost víc než Velký bazar, a taky o dost lépe voněl

- káááááva, ta vůně...

- překvapivě drahá je např. majoránka, kterou sežene za skoro 8 TLY za 100 g, což je nějakých 80 CZK... očividně se nepěstuje v Turecku :)

Vchod na Egyptský bazar

soupravy na čaj, čaj, vodní dýmky...

sladkosti

mýdla

Sultanahmet I - Hagia Sofia a Modrá mešita

Tak jsem se odhodlala začít psát články k istanbulským reáliím... Začínáme - jak jinak - Sultanahmetem:

1. Haghia Sofia: Aya Sofya 

- Chrám boží moudrosti

http://www.ayasofyamuzesi.gov.tr/

- ve středověku největší křesťanský chrám, poté mešita, od r. 1935 muzeum; dnes na 4. místě ve velikosti křesťanských chrámů 

- stavba zadána císařem Justiniánem, který mj. zrušil athénskou akademii (prtž podporovala antickou vzdělanost, a to se rovnalo pohanství) 

- cca r. 532 byla stavba zadána a r. 1453 dobyta Turky a změněna na mešitu - tak zůstala, až dokud ji Atatürk nezměnil na muzeum

- zajímavé informace o stavbě najdete i zde: 

http://antika.avonet.cz/article.php?ID=154293

2. Modrá mešita - Sultanahmet Camii

- mešita postavena r. 1617 a obložena modrými dlaždicemi - odtud "modrá"

- sultán Ahmed I. ji postavil se 6 minarety - což bylo bráno jako výsměch Mekkce, protože jen tam bylo 6 minaretů, takže nakonec musel zaplatit postavení sedméno minaretu v Mekkce

- pro turisty je vyznačen speciální vchod a nezapomeňte si před vstupem sundat boty (dostanete na ně sáček), taky je zakázáno sedět na schodech a boty si opět obujte na vyznačených místech, ne dříve. Ženy si zahalují vlasy, pokud nemáte šátek, dostanete ho u vchodu. 

HS: Mramorové dveře z 6. století, které oddělovaly  část pro panovníka a koncil

Deisis, mozaika 13. století

HS

Před MM

MM

Výhled z MM na HS

Trhy v Istanbulu

Trhy jsou v Istanbulu skvělým místem, jak nakoupit levně. Tedy.. když žijete v Istanbulu, velmi rychle si zvyknete na jejich ceny. A i 5 euro za tričko vám potom připadá zbytečné drahé.. :) Tady je pár fotek z našich trhů. A dobrý článek, který doporučuji o Istanbulských trzích, je např. tento: 

10 of the best markets in Istanbul: http://www.theguardian.com/travel/2011/sep/06/istanbul

Aneb jak jsme se museli vrátit, abych si vyfotila krásnou zeleninu :)
Kadikoy market - Tuesday

Koření všeho druhu, a to počkejte na fotky ze Spice Market

Sušený lilek

Rybičky z Besiktase, Saturday Market

Findikzade Market (aneb oblečení světových značek za 3 éčka)

Oblíbený nedělní Tarlabasi

Too long in Istanbul?

Kdy konečně cítíte, že jste někde doma? Nebo že se někde vyznáte? Co potřebujete k tomu, abyste si řekli, že je to "vaše" město? Tady je pár poznámek, které jsem udělala cestou do školy:

• když sami dojdete do školy a ze školy, bez toho, aniž byste se ztratili
• když u cesty do školy můžete poslouchat hudbu :) (a ne stresovat s cestou)
• když poprvé poradíte turistům 
• když už se vám Istanbul nezdá zase tak velký 
• když přestáváte panikařit, pokud sednete na špatný autobus (a když se naučíte, že 55T prostě nejede do nemocnice, i kdybyste na něj nasedli potřetí...)
• když znáte místní kluby a restaurace a trhy a když máte oblíbená místa
• když znáte kódy na operačkách :)
• když víte, že demonstrace v Turecku nevypadají tak, jako v televizi (a že pro vás to většinou znamená jen uzavření oblíbeného klubu)

No, jak vidíte, doprava v Istanbulu je u mě stále velkým tématem :). Ale když už ji trochu zvládám, člověk se hned cítí lépe :).


A zde je krátký výcuc z jednoho skvělého článku, který najdete zde:

http://www.timeoutistanbul.com/en/aroundtown/article/2669/50-signs-youve-been-in-Turkey-too-long

• You’ve forgotten what it means to recycle.
• You no longer hear the honking of car horns.
• You know there is always traffic in Istanbul: the question is whether there is traffic or A LOT of traffic.
• You have learned to accept yogurt as something salty you drink with your food rather than something sweet you eat for dessert.
• You hardly hear it anymore when the mosque issue the call to prayer. Five times a day. Starting at 05.30.
• You know the only way to cross the street is kamikaze-style, with the cars passing just a few centimetres away. Traffic lights? What are those?
• You say "allah allah" to complain or express anger.