Minulý rok v létě jsem se vydala do Indonésie. Sama. Tedy, na mezinárodní stáž v nemocnici v Yogyakartě, kde jsem se setkala s dalšími zahraničními studenty. Ale poprvé jsem letěla sama tak daleko, a ještě k tomu do Asie :o). Tady je pár základních vět o mé stáži.. pro všechny, kteří budou chtít odjet do této exotické země!
(Tento text byl původně psán jako rady studentce, která odjíždí letos. Takže jsem to jen trochu poupravila :)
Vybrala jsem si Indonésii, protože jsem chtěla někam daleko, ideálně do Asie, ale zároveň jsem chtěla, aby země byla cenově dostupná. To Indonésie přesně splňuje.
Když pominete letenku, která je asi tou nejdražší položkou, tak na místě už je celkem levně. Reálně jsem vůbec nevěděla, kam jedu :-) - hledala jsem si sice města, hlavně jsem si četla staré evaluace stáží z Prahy a info na netu, ale po nějaké době jsem to stejně vzdala, protože jsem ani tak nevěděla, které město teda je/není dobré, atd. Tak jsem si před uzávěrkou dala Yogyakartu (o které sice všichni v Praze psali, že tam nikoho neberou, ale mně se líbila nejvíc), Malang a Padang. Na Malang jsem našla dobrou evaluaci z Prahy, a Padang už jsem tam jen tak přihodila :)
Tip č. 1: podívejte se, na kterých ostrovech města jsou, protože třeba Padang je na Sumatře. Tehdy mi to nepřipadalo jako problém, ale problém to je - jednak v ceně letenek a jednak obecně, jak se tam vůbec dostat. A co se Yogyakarty týče, berou tam JEN v srpnu. Alespoň na Univerzitě Muhammadiyah. O nás se starali studenti této univerzity.
Ramadán - bála jsem se, že to bude horší, zažila jsem Ramadán jen prvních pár dní a závěrečné oslavy a bylo to v klidu. Necítila jsem se nijak špatně, akorát je slušnější před nimi nejíst (protože oni vlastně nejí od 6 do 6 - od východu do západu slunce), ale když si někde sednete do šatny a tam se najíte, tak to je všem jedno. Yogyakarta je velmi turistická, takže nebude ani problém s otevírací dobou. Oslavy konce Ramadánu jsme trávili na takových malých ostrovech u Jávy, a na těch bylo teda víceméně zavřeno v té jedné evropské restauraci, co tam byla :)
Letenku do Jakarty (Praha-Dubai-Jakarta) jsem si koupila cca na přelomu dubna-května. Mohla jsem i trochu dříve, ale stále jsem čekala, jestli ještě nezlevní. Ale v létě se to málokdy stane. Kupovala jsem ji na
www.pelikán.cz. Pokud se ale nebude cena velmi lišit, doporučuji ji kupovat přímo přes Emirates - s těmi jsem letěla.
Tip č. 2: Pokud koupíte letenky přímo a budete mít přestup v Dubaji/jinde déle než 8 hodin, tak Emirates zdarma poskytuje ubytování v hotelu. Ale já jsem si letenku koupila přes pelikána, a když jsem se potom dožadovala toho ubytování, tak mi řekli, že na mou letenku se to nevztahuje. Každopádně, další věc kterou Emiráty zařídí, jsou kupóny na jídlo. Já jsem letěla přes Dubai, zašla jsem si tam na letišti do jejich office a oni mi dali stravenku, na kterou jsem pak dostala zdarma jídlo. Celkem se to hodí, pokud jste dlouho na letišti, a navíc byl velký výběr :).
Cesta: Letěla jsem dva dny a dvakrát nocovala na letišti. V Dubaji jsem byla cca v 10 večer a letadlo do Jakarty mi odlétalo cca v 10 ráno. A pak jsem zase doletěla do Jakarty a spala jsem na letišti tam a letěla někdy v 6 ráno do Yogyakarty. Protože jsem v Dubaji byla přes noc, nemělo smysl si zařizovat víza v Dubaji, a tím pádem jsem nemohla odejít z letiště a spát v hotelu (který by stejně byl drahý). Pak jsou ještě ty "snooze cubes", takové "kostky", v kterých se dá přespat, ale i ony jsou dost drahé. Takže nakonec jsem to riskla a spala normálně na letišti s karimatkou a dekou :D Spaní v Jakartě bylo větší sranda, nedalo se tam spát uvnitř na letišti, čekárna vypadala jako něco, co bychom my nazvali "lavičky před letištěm" :D Ale neřekla bych, že to bylo nějak nebezpečné. Našla jsem si místo blízko vchodu a byly tam všude lavičky, spalo tam víc lidí, akorát všichni Indonésané.
Tip č. 3: Koberce na letišti nejsou všude :) A letiště v Dubaji je OBROVSKÉ. Je třeba vědět kam jít, jinak budete chodit třeba i hoďku :-)
Bezpečnost: Obecně jsem se v Indonézii cítila celkem bezpečně. Je třeba se připravit na to, že se na vás každý bude dívat (řekla bych spíše civět). Ale ne nijak ve zlém, spíše jsou zvědaví, je to pro ně fascinující, že potkají nějakého bílého člověka (tzv. "bule" v indonéštině). Zbožňují focení, stále se s vámi budou chtít fotit, děti, staří, všichni :). Na začátku je to sranda, připadáte si jako filmová hvězda, ale po měsíci, kdy jsem měla přes 50 fotek s cizími lidmi, mě to už docela přestávalo bavit :D Celkem jsem se bála i přístupu mužů - doktorů v nemocnici, ale musím říct, že aspoň u nás jsem byla mile překvapena. Všichni byli milí, normálně vám podají ruku, pozdraví vás, je tam spousta žen - doktorů, a naopak muži jsou často zdravotními sestrami (bratry;) Nesetkala jsem se s tím, že bych nemohla v nemocnici říct nějaký svůj názor nebo že by mě někdo diskriminoval, protože bych byla žena. Nebála jsem se chodit ani sama po ulicích, třeba do nemocnice, do obchodu. Ale jinak jsem moc sama nechodila, ani v noci. Nechtěla jsem to riskovat.
V nemocnici jsem byla na pohotovosti. Většinou nás nechali dělat cokoliv jsme chtěli, stehy, převazy, injekce, katetry..obecně tam měli tři druhy případů: nehody (motorky - od ukopnutých nehtů po zlomené končetiny a ostatní úrazy z nehod), děti s horečkou (prtž všechny děti, které mají horečku přes tři dny, jsou podezřelé na Dengue) a většinou i těhotné matky, které přivedli nejdřív na ER, než šly na gyndu. Bylo to sice fajn, ale občas jsem se nudila, protože byly hodiny/dny, kdy prostě nikdo nepřišel..nebo třeba jeden pacient za hodinu. Takže asi tak. Byla jsem se podívat i na chirurgii - u nás to bylo tak, že dva týdny se studenti dívali a pak druhé dva týdny asistovali. Celkem se to dalo, výbava byla taková standardní, asi tak jako u nás ve starých nemocnicích.. Pak jsem se byla podívat i na gynekologii/porodnictví - tam to měly medičky asi nejlepší - nechaly je dělat všechno - od porodu po nastříhávání a šití.
Tady jsou linky na některé evaluace z předešlých stáží pro mediky a cestovatele:
feeling exhausted in 
feeling excited at 
